Na Ithaku se nejezdí kvůli velkým muzeím nebo slavným chrámům. Kouzlo téhle malé skály v Jónském moři je jinde: skoro každá zátoka, kopec i stará vesnice tu má svůj příběh a většina vede k jednomu jménu, Odysseus. Klášter s výhledem do půlky ostrova, jeskyně, kam podle Homéra hrdina ukryl poklad, i místo, kde archeologové ještě v roce 2025 vykopali nápis s jeho jménem.
Památek se na tak malý ostrov urodilo překvapivě dost a většina k nim navíc přidá výhled, kvůli kterému by sem člověk jel i tak. Tady je průvodce po těch, u kterých má smysl zastavit.
Vathy
Vathy, hlavní město a přístav ostrova, leží amfiteatrálně kolem hlubokého zálivu s úzkým vjezdem, díky kterému tu lodě po staletí kotvily v bezpečí. Zemětřesení v roce 1953 město skoro srovnalo se zemí, místní ho ale znovu postavili v původním stylu, takže si pořád drží starou tvář. Za zastavení stojí metropolitní kostel Vstupu Panny Marie do chrámu s benátskou zvonicí z roku 1820 a ikonostasem z roku 1793 a dvě muzea, archeologické a námořní. Tomu archeologickému se budeme věnovat níž, drží totiž nejcennější nálezy celého ostrova.
Klášter Katharon
Jestli máte na Ithace čas jen na jednu památku, ať je to Katharon. Nejvýznamnější poutní místo ostrova sedí ve výšce 556 metrů na úbočí hory Niritos a je zasvěcené ikoně Narození Panny Marie, Panagii Kathariotisse. Přízvisko vzniklo prý podle „kathara“, suchého roští, které se tu vypalovalo při čištění pozemků; v popelu po jednom takovém ohni měla být ikona nalezena. Hlavní chrám tu stojí už od roku 1530, klášter jako takový zhruba od roku 1696 a hlavní pouť připadá na 8. září. Upřímně ale, půlka návštěvníků sem vyjede kvůli výhledu: z kláštera se otevírá pohled na celý záliv a město Vathy hluboko pod ním.
Lazareto
Uprostřed zálivu Vathy leží malý zalesněný ostrůvek s jedinou budovou, kapličkou Proměnění Páně. Vypadá idylicky, historii má ale drsnou. Od roku 1560, za benátské nadvlády, tu lodě i s posádkami držely čtyřicetidenní karanténu, než směly do přístavu, odtud „lazareto“, karanténní stanice. Za britské správy tu pak stála věznice, která fungovala až do roku 1912, a stejně jako Vathy ji roku 1953 srovnalo zemětřesení. Z pochmurného místa je dnes oblíbený cíl svateb.
Alalkomenes (kopec Aetos)
Na kopci Aetos v úzké šíji mezi oběma polovinami ostrova, asi pět kilometrů západně od Vathy nad trajektovým přístavem Piso Aetos, kdysi stálo starověké město. Heinrich Schliemann, objevitel Tróje, tu kopal v letech 1868 a 1878 v přesvědčení, že našel Odysseův palác, lidově se místu dodnes říká „Odysseův hrad“. Vykopal město Alalkomenai a mince s hlavou Odyssea a nápisem ΙΘΑΚΩΝ, palác ale ne, a tak zklamaně odjel kopat do Mykén a Tróje. Dnes tu po svahu zůstávají zbytky hradeb z 8. století př. n. l. a výhled, kvůli kterému se ten strmý výšlap vyplatí.
Homérova škola u Stavrosu
Kousek od vesnice Stavros na severu ostrova leží archeologické místo, kterému se novodobě říká Homérova škola. S antikou to jméno nemá nic společného, o to zajímavější je, co se tu našlo: mykénská podzemní cisterna ze 13. století př. n. l. a v roce 2025 malá senzace, dva nápisy se jménem Odyssea a miniaturní bronzová busta hrdiny. Archeologové z univerzity v Ioannině místo interpretují jako svatyni zasvěcenou Odysseovi. Pozor ale, ne jako jeho palác, jak hlásaly některé titulky; ten se zatím nenašel.
Archeologická muzea (jsou dvě)
Tady je dobré vědět, že Ithaka má sbírky rovnou dvě. Muzeum ve Vathy ukazuje nálezy z jižní části ostrova, od geometrického období po Řím, a mezi nimi bronzovou bustu, o které se soudí, že představuje Odyssea. Menší sbírka ve Stavrosu na severu drží ten nejslavnější kousek: zlomek s vyrytým nápisem ΕΥΧΗΝ ΟΔΥΣΣΕΙ, tedy „slib Odysseovi“, důkaz, že tu hrdinu ve starověku skutečně uctívali. Jsou tu i bronzové trojnožky, obřadní kotle z 9.–8. století př. n. l., které ve třicátých letech vykopala archeoložka Sylvia Bentonová (v Odyssei jich přitom Homér zmiňuje třináct, darovaných Odysseovi). Otevírací dobu obou sbírek si radši ověřte předem, malá ostrovní muzea mívají hodiny nepravidelné.
Jeskyně nymf (Marmarospilia)
Asi 190 metrů nad zátokou Dexa se otevírá jeskyně Marmarospilia, kterou tradice ztotožňuje s homérskou Jeskyní nymf. Právě sem měli Fajákové vysadit spícího Odyssea a on tu podle eposu ukryl dary krále Alkinoa. Nálezy potvrzují, že v antice tu lidé skutečně uctívali nymfy, a Homér popisuje dva vchody, jeden pro bohy, druhý pro smrtelníky. Buďte ale připravení: jeskyně bývá kvůli riziku zřícení často zavřená, a i když se dovnitř dostanete, uvidíte spíš skromnou skalní dutinu než velkolepou síň. Zklamání spolehlivě spraví koupel na nedaleké pláži Dexa.
Malá poznámka na okraj: ony slavné bronzové trojnožky se nenašly v Jeskyni nymf, jak občas píšou turistické weby, ale v jeskyni Loizos v zálivu Polis pod Stavrosem. Ta je dnes bohužel nepřístupná, poškodilo ji zemětřesení a částečně zalila voda.
Anogi
Nejstarší vesnice ostrova se schovává vysoko v horách, kam se její obyvatelé kdysi stáhli před piráty. Dodnes jí vévodí benátská zvonice a byzantský kostel Zesnutí Panny Marie z 12. století, jehož interiér zdobí staré fresky; od roku 1959 je chráněnou památkou. Kousek za vesnicí navíc stojí záhadné menhiry, obří balvany bizarních tvarů, z nichž největšímu, skoro osmimetrovému, se říká Araklis. Jestli je vytvarovala eroze, nebo lidská ruka, se dodnes neví.
Perachori a Paleochora
Nad dnešní vesničkou Perachori, které se pro výhled přezdívá „balkon Ithaky“, leží Paleochora, staré hlavní město ostrova z dob před Benátčany. Je to opuštěné středověké město duchů: domy s úzkými okny-střílnami, odkud byl vidět každý, kdo se blížil k přístavu, a mezi nimi ruiny zhruba deseti kostelíků s dochovanými byzantskými freskami. Ke kostelu Agios Ioannis s kamennou zvonicí vede z Perachori krátká, snadná dlážděná stezka.
A když zbude čas
V přístavních vesnicích Kioni a Frikes stojí staré větrné mlýny, u Platreithias vyvěrá pramen Melanydros, který tradice ztotožňuje s tím homérským, a přes trajektový přístav Piso Aetos vede cesta rovnou pod kopec Aetos s Alalkomenami. Na sto kilometrů čtverečních toho Ithaka schovává nečekaně dost.